Rozhovor s autorem stavby Kongresového centra Praha

Josef Karlík se narodil 13. 7. 1941 v Rožmitále pod Třemšínem. Vystudoval tvorbu nábytku a interiéru na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze a Fakultu stavební Českého vysokého učení technického, obor Architektura, který absolvoval v roce 1970. Až do revoluce pracoval ve Vojenském projektovém ústavu, poté si založil vlastní kancelář – v současné době se sídlem v budově KCP.

Dalo by se říci, že jste původním povoláním truhlář.
Ano, začal jsem kráčet ve šlépějích svého otce, který byl uznávaným truhlářem, a spolu se svým bratrancem vedli největší rožmitálskou firmu jménem Šmíd. Továrna Šmíd měla celý sortiment nábytku, jak obytného, tak obchodního, a uměli precizně vybavovat lékárny. V tomto se prosadili i v zahraničí. Bohužel, někdy v roce 1949 byla továrna znárodněna pod komunální podnik a pana Karla Šmída nechali vedoucím až do roku 1959. Škola, kterou jsem absolvoval, byla svým způsobem umělecká, druhá podobná byla pouze na Moravě v Tonu v Bystřici pod Hostýnem. Stejně jako chvíli na ČVUT jsme měli velkou výhodu, že nás tam ještě učili prvorepublikoví učitelé. Potom jsem pracoval rok v Plzni v Západočeském truhlářském družstvu, kde jsme dělali například státní sanatoria v Mariánských Lázních a Karlových Varech, hotel Škoda v Plzni na Lochotíně, komplexní vybavení nábytkem.

Na vojně jste sloužil u radistů v Praze. Jak jste se tam vlastně dostal?
Jednou k nám do kanceláře v Plzni přišel plukovník Linka, který byl na kraji velké zvíře, a vypadlo z něj, že by potřeboval obývák. Nakreslil jsem, co si přál. Vedoucí v truhlářském výrobním družstvu byl jeho kamarád a postaral se o výrobu. Tak jsem si mohl domluvit, abych šel na vojnu do Prahy, a to dokonce tak, že jsem se zařadil k plzeňským prominentům. Byl jsem v družstvu s jeho synem a také se synem šéfa plzeňské Pravdy. Narukovali jsme na Pohořelci, byli jsme u letců. Mohli jsme si i přivydělat – kdo uměl chytit požadovaný počet znaků morseovky za minutu, bral o stovku větší žold. Byla to legrace. Hlavně jsme přijímali a odesílali zprávy o pohybu letadel. Ústřední velitelské stanoviště bylo v Karlíně v kasárnách Jana Žižky. Když byl Berlín, dojížděl tam také maršál [Rodion] Malinovskij [Berlínská krize roku 1961, v jejímž důsledku bylo zahájeno budování Berlínské zdi – pozn. red.]. Běžně jsme vysílali i volali Kyjev, Varšavu a Budapešť. Byla to taková aktivní vojna.

Co Vás tedy zavedlo k architektuře?
Zase jsem měl štěstí. Po vojně jsem šel po Václaváku a potkal jsem pana Karla Šmída, bývalého majitele truhlárny. Tehdy už pracoval jako dozor na stavbě jedné stavební firmy uranového průmyslu. Finančně si i polepšil a měl tam relativně klid. Dali jsme se do řeči a šli jsme navštívit jeho bratrance architekta na Národní třídu. V té době jsem věděl jen to, že chci dát výpověď v Plzni. Jeden z architektů v kanceláři zavolal provozáře u architektů profesora [Františka] Cubra na Václavském náměstí, kde jsem začal pracovat hned, jak jsem si zařídil změnu trvalého bydliště. Zhruba za dva roky jsem šel studovat architekturu.

Kdy jste tedy nastoupil k profesoru Cubrovi do kanceláře?
Bylo to hned po vojně, v září 1962. A v roce 1964 jsem začal už studoval architekturu.

Jak Vaše studium vypadalo – stále jste pracoval?
Od druhého ročníku jsme byli rozdělení do ateliérů. Každý posluchač musel absolvovat všechny povinné projekty: občanské a bytové stavby, kina, divadla, nemocnice, průmyslovou architekturu, zemědělskou architekturu, památkovou péči. Proto se architektura studovala 6 let. Až na diplom si mohl každý vybrat, ale musel se s vedoucím ústavu dohodnout, jestli to zadání zařadí, či ne. Během studií jsem ale pracoval, i když jsem se plánoval vrátit se po studiu architektury do ateliéru, kde jsem začal pracovat po vojně k profesoru Cubrovi. Při studiu jsem podle možností chodil pomáhat do slavného ateliéru profesora Cubra, který se proslavil se svými kolegy Josefem Hrubým a Zdeňkem Pokorným v roce 1958 slavným projektem československého pavilonu na bruselské světové výstavě EXPO 1958, který se přestěhoval později do Prahy na Výstaviště. Autory pavilonu byli architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný a postupně po odchodu profesora Cubra na ČVUT ve stejném pořadí vedli ateliér KPÚ na Václavském náměstí 7. Na konci druhého ročníku studia architektury jsem začal pracovat jako pomocná vědecká pracovní síla u profesora Cubra v ateliéru interiéru a výstavnictví.

Místo toho jste ale nastoupil do Vojenského projektového ústavu.
Když jsem dělal zkoušku z takzvaného podzemního urbanismu, seznámil jsem se s externistou architektem Blahomilem Borovičkou, technickým ředitelem Vojenského projektového ústavu. Bavili jsme se, příjemná zkouška. Dal mi vizitku, kdybych nevěděl kam po škole jít, měl jsem se mu ozvat. Tehdy byla blbá doba – kvůli ruské armádě [Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 zde Sovětská armáda zůstala až do roku 1991 v odhadovaném počtu 150 000 osob. – pozn. red.]. Žádná konjunktura. Pracovní místa se nesháněla nijak snadno, tak jsem Borovičkovi zavolal a sešel jsem se s ním ve Vojenském historickém ústavu. Pan Borovička byl plukovník. To jsem samozřejmě nevěděl, na fakultě se to nevědělo. Ale vzal telefon, zavolal do sedmého ateliéru do Jindřišské ulice, kde pracovali architekti Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal a Antonín Vaněk, a doporučil mě. To pak byli ti mí tři kolegové, se kterými jsme zpracovali soutěžní návrh na Palác kultury. Vladimír Ustohal z nás byl jediný voják, podplukovník.

Jak ústav fungoval?
VPÚ měl hroznou výhodu, že měl veškeré profese. Mohli jsme si dovolit projektovat například ruzyňské letiště – tito moji kolegové jsou s [Karlem] Filsakem podepsaní na odbavovací budově. Naopak „prágrové“ a jiná volná sdružení nemohli zaměstnat všechny profese, protože by je nebyli schopni zaplatit [architekt Karel Prager byl spoluzakladatelem Sdružení projektových ateliérů, které byly ale po roce 1968 zrušeny a začleněny pod Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy – pozn. red.]. Ředitelem VPÚ byl generál [Josef] Martinec, Borovička byl jeho zástupce. V Praze byly specializované ateliéry, pobočky byly v Pardubicích, Bratislavě a Brně. Celkem ke 2 000 zaměstnancům. Proto jsme si také mohli dovolit pracovat na tom paláci a rozdělit práci na celý ústav. Dokonce i v Bratislavě na tom dělali, když bylo potřeba. Na počátku sedmdesátých let byl profesor B. Borovička jmenován hlavním architektem hl. m. Prahy, kde působil až do začátku devadesátých let. V soutěži na Kongresovou halu byl členem poroty.

Co byl Váš první projekt?
První moje práce byla na administrativní budově Unicoop v Revoluční ulici v Praze [Družstevní podnik zahraničního obchodu – pozn. red.] s prosklenou fasádou. Já jsem dělal interiéry. Měli jsme tam spousty výtvarných děl. V přízemí mělo být Naše vojsko [Knižní nakladatelství – pozn. red.]. Následující velké projekty byla stanice metra Hradčanská, vestibul, podchod, paralelně navázal Kulturní dům Ústí nad Orlicí. V roce 1972–1974 začala soutěž na kongresovou halu, která nám k uvedeným projektům ještě přibyla.

Poté následoval Palác kultury?
Následovalo metro Hradčanská. To byla moje parketa v následujícím roce 1972. S architektem Hubičkou jsem se seznámil při zakládání projektového ústavu Metroprojekt a pak jsme si vyměňovali projektové podklady k Pankrácké pláni [architekt Stanislav Hubička je autorem architektonického řešení Nuselského mostu, stanice metra Vyšehrad a dalších pražských dopravních staveb – pozn. red.]. Potom byla ve hře trasa metra A. VPÚ se výrazně podílel na projektování trasy A a kromě Hradčanské jsme ve VPÚ projektovali stanici Dejvická, vestibul a podchod na Můstku, celou stanici Náměstí míru a podzemní prostory Pražského hradu a Chotkovy ulice. Dejvice jsou vojenská čtvrť a tak se k tomu přirozeně dostal Vojenský projektový ústav.

Jak se rozdělovaly nebo asi lépe přidělovaly projekty?
Často to bylo vnitro-ústavní soutěží. Byli vyzváni tři architekti, kteří si vytvořili týmy svých lidí. Mohli si je sami vybírat a měnit, ovšem se souhlasem vedení ateliéru. Poté byla jmenována normální porota z vlastních zaměstnanců, ze zástupců Svazu architektů, zástupců investorů, která rozhodla o nejlepším projektu. Ten se dále rozpracovával. VPÚ byl specializován na projektování pro Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra. Pro vnitro jsme v roce 1972 s architektem Jaroslavem Mayerem vyhráli ve vnitroústavní soutěži na novou budovu městské správy veřejné bezpečnosti na Pankrácké pláni při ulici Lounských. Všechny projekty zpracované ve VPÚ se realizovaly s vybranými dodavateli.

V porotě byli lidé i odjinud než z projektového ústavu?
Ano, byli tam lidi ze zastoupených ateliérů. Každý zúčastněný ateliér tam měl jednoho člověka, a zbytek se doplnil přizváním o zástupce investora a zástupce svazu architektů. Ministerstvo vnitra mělo velmi dobře organizované investory, hodně stavěli nové víceúčelové budovy včetně bytových staveb.

V případě Paláce kultury mezi sebou ale soutěžily přímo podniky. Jak byla takováto soutěž zadaná?
Ano, organizovala to Výstavba hlavního města Prahy – Výstavba účelových staveb. Jejich právníci připravili soutěž, možná jim s tím pomohl i Svaz architektů. To již nedovedu posoudit. Vydali slušné soutěžní podmínky. Pan profesor [Miroslav] Kouřil z Divadelního ústavu tam nakreslil podle posledního vývoje vědy a techniky, jak má vypadat sál, jeho zásadní parametry, úhly a proporce. Vše se muselo podložit výpočty. Pan docent Chalupníček z VŠÚP, expert na fotogrametrii, vypracoval za pomoci fototeodolitu 5 fotopanoramat z centrální oblasti města, do kterých soutěžící museli zakreslit své soutěžní návrhy. Byly to pohledy z Dívčích hradů, Strahova, Hradní rampy, Vyšehradu a Karlova.

Byla soutěž otevřená pro všechny projektové ústavy?
Ne, to ne. Jednalo se o uzavřenou soutěž, ke které byly vyzvány 4 renovované projektové ústavy. Z pražských ústavů to byl projektový ústav VHMP a VPÚ, další byl Stavoprojekt Brno a Stavoprojekt Bratislava. Vyzvané ústavy si pak mohly jmenovat, koho chtěly. To nebylo na jméno. Takže výzva šla na vedení VPÚ a ostatních podniků a ti jmenovali nás. Porota ale napoprvé o vítězi nerozhodla. Jednalo se o velice složitý projekt, který byl průběžně velmi sledován nakonec i vládním zmocněncem a speciální vládní komisí. Projektové organizace musely prokazovat profesní složení svých zaměstnanců ve všech profesích.

Do druhého kola jste postoupili Vy a tým Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy (architekti Jan Šrámek, Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer).
Ano, do druhého kola jsme postoupili oba pražské kolektivy. V prvním kole tým z Brna zasáhl do údolí mimo pozemek a Stavoprojekt Bratislava nebyl úplně komplexní. A znova se nerozhodlo. Nevím proč. Nakonec jsme zvítězili díky komplexnosti podrobností soutěžního návrhu a závěrečnému hodnocení poroty. VPÚ vynikal komplexním složením profesí projektantů s dlouholetou praxí a zpracovanými projekty.

Architekt Bočan v jednom rozhovoru uvedl, že „soutěž třikrát za sebou vyhráli“, ale že z politických důvodů nemohli zakázku dostat.
On to byl velice náročný projekt. VPÚ neměl žádný průšvih, nikomu nic nedlužil. Byli jsme investory vyhledávaná společnost. Měli jsme dobrou reputaci. Přitom naše vedení prý chtělo, aby to projektoval Šrámek. Profesor [Vladimír] Meduna, rektor brněnské techniky a porotce, k nám jednou přišel do ateliéru a vyprávěl, že mu dalo moc práce přesvědčit ředitele Martince, aby z nás byl nadšený a neposílal to někam jinam z ústavu pryč. Taky nás později napadali, že jsme to obkreslili z Hamburku. Takové nesmysly. [Rostislav Švácha toto naznačuje ve svém článku v časopise Týden v roce 2006. – pozn. red.]. Plánovali jsme schůzku s architektem Bočanem, ke které bohužel již nedošlo. Ale architekt Vladimír Ustohal objevil v publikaci o Kongresových halách projekt velmi podobný soutěžnímu návrhu architektů Šrámka, Bočana a Rothbauera. V pozůstalosti dcera a vnučka, obě architektky, architekta Ustohala určitě najdou uvedenou publikaci. Obě pracují v NPÚ.

Soutěž byla ukončena v roce 1974 a stavba zahájena rok poté. To není moc času na projektování.
Času na projektování po soutěži bylo poměrně málo. Okamžitě se musel vypracovat projektový úkol a začal se zpracovávat úvodní projekt. My jsme měli dohodnuté, že v žádném případě nebudeme schopni k zahájení stavby dodat veškeré podklady na provádění stavby. Byla to proudová projekce. Projekty jsme měli rozdělené na hrubé stavební konstrukce, doplňující stavební konstrukce a jindy jsme to už oblíkali – dveře, obklady. Pořád se to doplňovalo. Tenkrát byly tvrdé termíny na metro, závazné termíny státního plánu. Na palác sice taky, ale metro bylo závažnější. Skoro až lítaly jiskry. Hlídal jsem to, ale přesto jsme to málem prošvihli, zejména s kooperujícími projektovými specializovanými společnostmi, jako například Surpmo nebo Vuzort. Společně jsme dodělávali a dokončovali projekty jako metro Hradčanská, Kulturní dům Ústí nad Orlicí a dokončení interiérů administrativní budovy Unicop.

Zahájili jste stavbu včas?
Stavba neoficiálně začala už v roce 1974 přípravou území a drobnými demolicemi, ale opravdu stavět se začalo až o rok později. Půl roku to byla největší černá stavba v Praze. Dodavatel, Průmstav, byl vybrán už při projekci, tak začali budovat zařízení pro staveniště. Byla tam dvě míchací centra a poměrně složité zázemí. Někdy to byly nervy.

Takže stavba probíhala pět let a paralelně se projektovalo?
Přesně tak. V roce 1980 byl spuštěn zkušební provoz a začátkem dalšího roku dobíhaly jen přejímky, instalace a osazování uměleckých děl.

Byla to práce dobře placená?
Ano, samozřejmě. Ve VPÚ bylo silné technické zázemí (planografie, archiv, knihovna) a zkušení profesionální zaměstnanci. Federální ministerstvo technického investičního rozvoje na cenu projektu dalo koeficient 2. Čili za ten barák bylo jednou tolik a vtip byl v tom, že bychom to ani nevyčerpali.

Pokusili jste se?
Vyčerpali jsme jen to povinné. Nechtěli jsme brát více, protože by to znamenalo, že by na příští rok byl tvrdší plán.

Na jakých stavbách jste se ještě podílel?
Dělal jsem studii na úpravy Chotkovy ulice. Taky rekonstrukci karlínských a pohořeleckých kasáren, ke kterým jsem měl osobní vztah z vojny. Ale to byl výmysl strany a vlády za premiéra [Ladislava] Adamce. Idea byla taková, že 10 000 vojáků půjde budovat pražská sídliště, budou bydlet v těchto kasárnách. Ještě jsem dělal s Ing. Jaroslavem Němečkem, špičkovým statikem, [také zaměstnanec VPÚ – pozn. red.], to jsme vstoupili do historie. Aby se zachránil Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, tak chtěli na Pohořelci udělat scénu a zvát tam turisty. Pro ně jsme vymysleli stahovací plachtu přes celé nádvoří. Další z projektů byla bytovka zahrnující celkem 88 bytů (2 objekty) na Kavčích horách v ulici Pod pekařkou, která se stavěla hrozně dlouho svépomocí, až do roku 1990 pro Stavební družstvo mládeže. Projekt vypracoval kolektiv architektů Josef Karlík, Pavel Šváb a Zdeněk Volman. Vyhráli jsme s tím nějakou cenu. Oba s Pavlem Švábem tam máme nejluxusnější byty.

Jak jste pokračoval po revoluci?
Když se rozpadl VPÚ, v roce 1992, šel jsem na volnou nohu, ale ještě dobíhaly některé vojenské akce. Vstoupil jsem do komory architektů a založil si živnost. Taky jsem začal pracovat pro Palác kultury, zejména projekty rekonstrukcí pro nájemce a následně pro výroční zasedání MMF/SB.

S budovou jste si tedy zachoval kontakt.
Přesně tak, v současné době mám v KCP svoji kancelář. Snažím se společně s památkáři popsat dosavadní historii KCP. Poskytuji zkušenosti a soukromou archivní dokumentaci.

Vojenský projektový ústav dnes ještě v nějaké podobě existuje? Jak se to má s autorskými právy?
Ano, tvrdí, že mají autorská práva a že my jsme byli pouze nominováni za VPÚ. Přitom mi poslali koncept smlouvy na nákup mých autorských práv. Současný VPÚ DECO Praha a. s. po kuponové privatizaci několikrát změnil majitele. Původní kolegové již ve VPÚ skončili.

V druhém kole této soutěže NOVÉ KCP / NEW KCP jste byl přizvaným znalcem poroty. Naplnila soutěž Vaše očekávání?
Myslím, že soutěž byla vymyšlena a zadána docela kvalitně. Myšlenkové pochody jsou jasné. Jsem vcelku rád, že se uvolní ta jižní přístupová terasa.

Možná budete v nějaké pozici konzultanta v dalším procesu.
Když budou chtít, tak samozřejmě. Velice rád.

Co byste doporučil KCP dále?
Radil bych jim, aby bojovali za to, aby vedení KCP mělo projekt pevně v rukou a dostavěl se dokonalý multifunkční výstavní pavilon nad Jižní terasou. V projektu by mělo být využito funkční industriální architektury pro výstavnictví s možností rychlého zavážení výstavních stánků a stejně tak rychlá demontáž a odvoz. Většinou se jedná o krátkodobé výstavy po dobu kongresového jednání a zasedání.